Ještě nedávno jsem si myslel, že mým hlavním soupeřem bude zahrada. Bylo to logické. Kopřivy, břečťan, ostružiní, šípek, škumpa a další zelené jednotky se už dávno přestaly tvářit jako vegetace a začaly fungovat jako dobře organizovaná armáda.

Člověk vyveze tři pytle. Zahrada odpoví pěti novými.

Člověk vyčistí kus pozemku. Břečťan se mezitím přesune jinam.

Je to férový boj. Tedy pokud pomineme fakt, že protivník nepotřebuje spát, chodit do práce ani platit složenky.

A právě když jsem začal mít pocit, že už chápu pravidla války, přišel dům s novým herním režimem.

Nejdřív navštívily žrádlo pro vlky.

To byl samozřejmě zásadní strategický úder. Vlci přišli o zásoby, lidé o klid a domácnost získala další důvod koupit nové krmení.

Aby se vše dalo správně dávkovat, vznikl následně velmi sofistikovaný systém.

Dva kelímky od půlkilového jogurtu a na nich rysky. A protože člověk nikdy neví, kdo bude krmit kterého psa, bylo potřeba přidat i popis. Na jednom kelímku byla zaškrtnutá kráva, abych pochopil, že jde o velkého psa. Na druhém byl škrtnut nápis bílý a přepsán na rezavý, abych náhodou nezačal po domě hledat psa, kterého nevlastníme. Systém byl jasný. Až do okamžiku, kdy jsem si představil, že vedle velké krávy existuje ještě malá kráva.

Pak už jsem přestal být použitelný a smál se a smál.

Ale dům se ještě ani zdaleka nebavil dost.

O několik dní později přišla Bára s informací, že má nahoře na palandě myši. Tím se potvrdilo, že nepřítel přešel od útoku na zásobování k přímé infiltraci obytného prostoru.

Není to rekonstrukce. Není to vítězství. Je to spíš velmi pomalé zjišťování, co všechno v tom domě vůbec žije. A že toho není málo. V přízemí máme vlky. V zahradě ježka (díky Saimone, že ho stále a stále připomínáš svým štěkotem).

V krmení byly myši. V pokoji byly myši. Břečťan se snaží ovládnout stodolu. Škumpa se odmítá smířit s vlastní smrtelností...

A já mám občas pocit, že jsem v tom všem nejméně organizovaný živočišný druh. Kdysi jsem si myslel, že největším problémem starého domu bude rekonstrukce. Teď už vím, že nejdřív musím zjistit:

kdo všechno tam se mnou vlastně bydlí. A až to zjistím, začnu vybírat nájem.

Pak už zbývá jen taková drobnost. Aby přišel ještě někdo další.

Tentokrát nepřišel.

Nebyla to zase úplná tragédie. O některých účastnících jsem předem věděl, že nemohou. U dalších existovala jistá naděje. A protože pozvánka visela veřejně na webu, někde vzadu v hlavě zůstávalo i malé romantické očekávání, že se třeba objeví někdo úplně nový.

Neobjevil.

Stál jsem tedy na nádraží v Úvalech sám a měl dvě možnosti. Nastoupit do prvního vlaku zpátky domů, nebo uskutečnit výlet Jen KLUKŮ bez té poněkud podstatné součásti zvané Jen KLUCI, pro které výlet byl plánován.

Tak jsem nakonec šel já sám.

Možná mě to nemělo překvapit. Poslední dobou mám s lidmi na nádražích poněkud zvláštní zkušenosti.

Nedávno jsem například na pražském hlavním nádraží zahlédl osobu, nad jejímž vzhledem jsem se na okamžik pozastavil. Bílá košile, černá kravata, holá hlava a velmi výrazný knírek. Pak mi došlo, že holá hlava je jen maskování, aby jako holá vypadala...

Řekl jsem si, že každý máme nějaký styl. Proč ne ono.

O několik minut později jsem potkal druhou obdobnou osobu.

Pak třetí.

A nakonec jsem zjistil, že se po nádraží pohybuje prakticky celá armáda stejně vypadajících rádoby mužů.

Naštěstí jsem brzy zjistil, že Praha nebyla napadena tajnou armádou rádoby plešatých klonů s kravatou. Konal se koncert Pitbulla a některé návštěvnice pojali svůj outfit opravdu důsledně.

Od té doby jsem tedy k davům trochu opatrnější.

Člověk totiž nikdy neví, jestli se dívá na cestující, fanoušky hudební hvězdy nebo začátek velmi podivného sci-fi filmu.

Ve vlaku je to podobné.

Každý den se tam potkají lidé, kteří se nikdy předtím neviděli a pravděpodobně už se nikdy neuvidí. Na chvíli mají společný vlak, společný směr a občas také společného vlakvedoucího, který se snaží kontrolovat jízdenky a přitom příliš nenarušovat běžný chod civilizace.

Ne vždy se mu to podaří.

„Kolik bude stát jízdenka?“ zeptali se mě nedávno dva cestující.

„Všechno, co máte,“ odpověděl jsem automaticky.

V jejich očích se na okamžik objevil skutečný strach a začali počítat drobné.

„Šedesát dva korun,“ slitoval jsem se.

„A co kdybychom nic neměli?“

Povytáhl jsem obočí.

„Běželi byste za vlakem.“

Naštěstí se začali smát.

Mám rád chvíle, kdy člověk na druhé straně pochopí, že vlakvedoucí není porouchaný. Nebo alespoň ne nebezpečně.

Možná právě proto mi nakonec ani tolik nevadilo, že v Úvalech nikdo nepřišel.

Opustil jsem nádraží a vydal se podél Výmoly.

A svět se začal poměrně rychle měnit.

Civilizace zůstala někde za zády, cesta zarůstala a kolem říčky se začal zavírat les. Minul jsem místo někdejší tvrze Skara. Říkat mu „zřícenina“ je možná trochu velkorysé. Pokud člověk ví, co hledá, najde valy. Pokud to neví, najde kopec.

Ale i kopec může mít historii.

Cesta pokračovala nad strží a dovedla mě ke studánce.

A právě tam jsem si uvědomil, že kdybych někomu zavázal oči, přivedl ho sem a teprve u vody mu je rozvázal, asi by mi nevěřil, že jsme pořád jen kousek od Prahy.

Žádné domy. Žádné ulice.

Jen les, voda a cesta.

O kus dál jsem v říčce objevil zbytky starého mostu. Z vody trčely jako vykotlané zuby něčeho, co už dávno zmizelo.

A někde mezi studánkou a těmi kameny se ke mně přidal Josef.

Tedy jen v hlavě.

Což je stále ještě společensky přijatelnější varianta než armáda Pitbullů na hlavním nádraží.

Už nějakou dobu zkouším psát příběh o dvou Josefech a právě tady mi začala zapadat jedna jeho chybějící část.

Jeden z nich měl být ten den v práci.

Jenže kolega ho požádal o výměnu směny, takže měl nečekaně volno. Mohl vyrazit s přáteli, ti však vsávali v nekřesťanskou ranní hodinu a Josef měl na věc poněkud jiný názor - teda když má to nečekané volno. Chtěl se jednou vyspat.

A tak se až u snídaně rozhodl, že někam vyrazí sám.

Našel autobus, jeden přestup a cestu k brodu který znal z okna vlaku.

A díky několika úplně obyčejným náhodám se Josef dostal přesně tam, kam jsem ho potřeboval dostat už několik týdnů.

Najednou jsem tedy po cestě nešel tak úplně sám.

Měl jsem s sebou Josefa.

Dokonce dva, protože ten druhý už tam na něj čekal.

To je na psaní příběhů docela praktické. Když na váš výlet nikdo nepřijde, můžete si účastníky jednoduše vymyslet.

Pokračoval jsem dál lesem, až mě cesta nakonec vyplivla v Klánovicích.

Tam už zase byla civilizace. Domy, lidé, nádraží a vlak.

Nastoupil jsem.

A když jsem se vezl domů, napadlo mě, že ten výlet vlastně dopadl úplně jinak, než měl.

Chtěl jsem jít s lidmi. Šel jsem sám.

Chtěl jsem připravit jeden z výletů Jen KLUKŮ. Místo toho jsem našel kus příběhu J+J.

Takže vlastně nevím, jestli se výlet povedl. Ale určitě se stal.

A někdy to možná stačí.

Koneckonců kdyby někdo přišel, možná bych celou cestu prokecal a Josefa u té studánky vůbec nepotkal.

Takže děkuji všem, kteří nepřišli.

Příště už ale klidně přijďte.

Práce vlakvedoucího je zodpovědné povolání.
Kontrolujete jízdenky, dohlížíte na bezpečnost cestujících, řešíte mimořádnosti a pokud možno se tváříte profesionálně.

Tedy alespoň tak nějak to asi stojí v pracovní náplni.

Já se snažím.

Vážně.

Třeba při kontrole různých průkazů jsem si poslední dobou osvojil docela nevinnou větu:

„Hezká fotka. Sluší vám to.“

Většinou následuje úsměv, rozpačité poděkování nebo nesouhlasné: „Ale prosím vás, vždyť ta fotka je deset let stará!“

Jedna starší paní mě ovšem odzbrojila:

„Že jo? Syn taky říkal, že tam vypadám jako týden po smrti.“

Nedávno jsem pochválil fotografii mladému pánovi, který si ji prohlédl a spokojeně prohlásil:

„Že jo! Vypadám tam jako vejce s vousama.“

Chvilku se zamyslel.

„I když teď vlastně vypadám jako vejce bez vousů. Jsem se oholil.“

A co na to má vlakvedoucí říct? Jízdenka platila. Vejce také.

Horší je, když se do celé hry začnou zapojovat ostatní cestující.
Jednou jsem pochválil fotografii mladíkovi na ISICu a ještě než stačil odpovědět, pán přes uličku už mi strkal vlastní průkaz:

„A mně to tam sluší taky?“

Samozřejmě že slušelo.

Jsem přeci profesionál. Myslím...

Občas ovšem profesionalita utrpí drobnou trhlinu.
Jako když se snažíte cestujícímu načíst jízdenku, čtečka odmítá spolupracovat a vám teprve po chvíli dojde proč.

„Omlouvám se,“ přiznal jsem. „Já se snažím načíst jízdenku, ale koukám na vás.“

Ano.

Jsou věty, které už zpátky nevezmete.

A potom jsou cestující, kteří situaci ještě zhorší sami. Jeden pán mě nedávno upozornil na svého spolucestujícího:

„Být vámi, pane průvodčí, jsem opatrný. Začíná vás balit.“

Správný profesionální postup by jistě obsahoval zdvořilý úsměv a pokračování v kontrole jízdních dokladů.

Já jsem se místo toho usmál:

„Jejda, tak já raději půjdu… protože se mi to začíná líbit.“

A odešel jsem.

Důstojně.

Tedy alespoň doufám. Ale smáli se všichni. Snad i ten pes pod sedačkou...

Možná bych měl dodat, že většinu času svoji práci skutečně vykonávám svědomitě.
Vlaky odbavuji, jízdenky kontroluji a cestujícím se snažím pomáhat.

Jen jsem časem zjistil, že někdy stačí jedna hloupá poznámka, aby člověku naproti zacukaly koutky.

A když se po dlouhém dni někdo ve vlaku díky malé pitomosti usměje, vlastně mě to nabije víc než další kelímek kávy.

Takže až někdy pojedete vlakem a vlakvedoucí se zadívá na fotografii na vašem průkazu trochu déle, nelekejte se.

Pravděpodobně jen kontroluje platnost dokladu.

Pravděpodobně. 😇

Od prvních okamžiků bylo jasné, že nepůjde jen o další hudební akci, ale především o pohodové setkání lidí, kteří mají rádi muziku, dobré jídlo a příjemnou atmosféru. O hladký průběh celého dne se s úsměvem starala moderátorka Kateřina Šimková, která spolu s organizátory vytvořila prostředí, kde se člověk cítil vítaný od prvního okamžiku.

Hýčkáni obsluhou Šenkovny Zajíce i chebské restaurace Hvězda jsme si vychutnali nejen výborné pivo, jídlo a drinky, ale především pořádnou porci živé muziky.

Festival otevřela country-pop-folková skupina Bankrot, která svými vlastními i převzatými písněmi příjemně nastartovala celé odpoledne. Ani vydatná přeháňka, která se krátce poté přehnala areálem, nedokázala pokazit náladu. Spíš bych řekl, že festivalu symbolicky přinesla štěstí do dalších ročníků.

Na ni navázal Petr Hodek, který kromě známých popových a muzikálových melodií předvedl i výborný smysl pro humor. Jeho vystoupení bylo plné energie a nadhledu.

Po krátké přestávce převzala pódium sokolovská kapela Wostrey. Rockový nářez doplněný výraznými houslemi definitivně zahnal poslední mraky. A jejich Ďáblovy housle byly jedním z vrcholů celého dne.

Následovala tombola, jejíž hlavní cenou byl soudek piva, a poté přišla na řadu chebská kapela 9. planeta. Jejich rock se areálem valil jako nezastavitelný vlak a zazněly i povedené skladby Kino Svět, Ro(c)k s tebou nebo Dotýkal se nebe.

Když se večer přehoupl k desáté hodině, pódium ovládla Michael Jackson and Dance Show Pavla Janáka. Legendární hity doplnila skvělá taneční vystoupení i soutěž pro nejmenší návštěvníky.

O úplný závěr festivalu se postaral DJ Kamil Křivka, který udržel příjemnou atmosféru až do pozdních večerních hodin.

Za sebe musím říct jediné.

V Kynšperku nad Ohří se mi opravdu líbilo. První ročník Zajíc Festu nabídl něco, co se dnes na podobných akcích nevidí často – neuvěřitelně pohodovou rodinnou atmosféru.

A právě proto budu držet palce, aby měl festival dlouhou budoucnost.

Moc rád se na něj příští rok vrátím.

Pak ovšem přišel okamžik, kdy se cosi uvnitř mě zlomilo a já vyhlásil válku.
Zpočátku jsem byl skromný. Objednal jsem kontejner a začal likvidovat všechno, co se během let rozhodlo zabydlet kolem domu.

Tak to je mazec! Ještě jsem se pořádně nerozkoukal a už je tu půlka května a jaro, které ani nezačalo (alespoň teda pro mě ne), tak už je na svém konci.

Všechno prostě tak nějak někam chvátá a já už ani nevím, jak si to celé hezky užít a ne jen zase přežít.

Krom nepříjemností s mým břichem je ale jinak všechno v pohodě. Byl jsem se podívat na Pražském hradě a poprvé sem navštívil víc než jen katedrálu.

Také se mi poštěstilo trochu vyhrát v loterii. Takže kolem a kolem to bylo vážně pěkných pár dní.

Teď mě čekají dva dny práce a ve čtvrtek se pokusím zase trochu ničit zahradu.

Možná přiložím i dokumentaci, ale kdo ví.

Co jsem teď trochu nestíhal je plánovaná tvorba a výroba triček. Nicméně na tom pracuji a doufám, že už brzy se budu mít čím pochlubit.

Na závěr mám připraveny hnedle dva MAT! attacky. Ten první i nadále rozšiřuji a pak je tu druhý, který je trochu víc rockovější. Tak snad se bude také líbit.

Vydal jsem se sem už po několikáté. Je to tak trochu moje srdcové místo, na které se rád vracím. A i když se dá říct, že ho znám už jako své boty, tak stejně v něm najdu pokaždé něco nového. Skanzen je malinký a zaměřený na život v Polabí.

V jednotlivých chalupách pak můžete vidět různé výstavky na určité téma obživy lidí žijících v Polabí a samozřejmě i jejich života.

Malý tip pro cestovatele: berte sebou hotovost pro drobné platby a občerstvení.

A dnes vám předkládám několik fotek ze svých cest. První mě zavedla do České Třebové. Druhá do skanzenu v Přerově nad Labem. Tak snad se vám těch několik mích fotozastavení bude líbit.

Další starší snímky najdete ve fotkách

Pokud se budete chtít nalodit na mou vlnu hudby, stačí kliknout sem a přidat si playlist do oblíbených...
A co že to v těch novinkách najdete? Takový ten rozchodový singl od ELLY, který má říz a já jsem rád, že ELLY se nevzdává. Dokazuje mi totiž, že to jde i bez soutěží a o to víc jí držím palce. ELIS MRAZ pro změnu přiznala toxický vztah, ze kterého se vyzpívala v songu "vedle koho usínáš". A já mám pocit že nový singl "nebudu odpovídat", který jsem si zařadil do attacku,  je takovým tanečním pokračováním toho prvního ploužáku.
Třetí novinkou je pilotní singl "samba" z nového alba MIKOLASE JOSEFA. MIKOLAS jede ve svém stylu a stále mu to sedne. Tak uvidíme zda se mu povede i druhé album.
A mile mě překvapilo spojení FAITHLESS se zpěvačkou BEBE RHEXA. Tenhle singl, "dollars and dimes" je to lepší co se od znovuzrození britského fenoménu povedlo. I tak to mají hodně těžké, protože smrt MAXI JAZZE je hodně moc oslabila.
Pak jsem si do svého playlistu zařadil i dva americké týpky. BENSON BOONE a TEDDY SWIMS. Prvního sleduji už delší dobu a druhého mi doporučil Tom Braq a musím říct, že je to fakt zábavný kousek.
A zpět do domoviny. TOXIQUE byla kapela KLÁRY VYTISKOVÉ. A právě Klára vydala své nové album Vega, na kterém si zazpívala se spoustou hostů. A možná i díky tomu jsem si vzpomenul na někdejší pecku, kde si zazpívala s EWOU FARNOU. Proto jsem si zařadil do playlistu "toxique girls" a hned za ní duet se 7KRÁT3 "chci tě vzít do reality". Mimochodem mrkněte na klip! 7KRÁT3 v něm opětovně září!

Pak je tu velice povedený singl EMMY DROBNÉ "vo vlnách" a stejně tak povedená písnička z alba Tabita od SHARLOTY "nevěřím", ve které spojila síly se slovenskou RONIE...

---

Zdroje: YT.music

Předně je to moje zdraví, které se tak nějak rozhodlo podrážet mi nohy. No dobře, možná je podrážím já sám sobě, ale nic to nemění na situaci, která nastala. Že možná zase budu doma.

A tady je ta druhá komplikace. Zase budu bez peněz. A to je mnohem horší, protože se nám přestalo dařit. Robert ne a ne získat nové zákazníky. Ta doba je tak moc zlá, že to vypadá bledě úplně všude a navždy.

Nejhorší je na tom, že už i já začínám rezignovat. Ovšem to jste asi číst moc nechtěli. Nuže tak pojďme k tomu lepšímu. Alespoň doufám. První věcí je rozšíření MAT! attacku o nové písničky. A že jich není zrovna málo a jsou to víceméně opravdové novinky až na letitý song od kapely TOXIQUE. Pak tu mám i několik fotek z posledních dnů a jsou to opravdu nové snímky. Tak doufám, že se budou líbit.

A na úplný konec... Jeden malý experiment. Nevím jak dlouho mě to bude bavit, ale zkusil jsem si vytvořit vlastní značku triček. Tak jo. Oprava. Zkouším si vytvořit vlastní značku ručně tvořených triček. Zatím jenom experimentuji s barvami a postupy, ale už na tom pracuji.

Postupem tedy zkusím dělat dokumentaci tohoto úletu. Zatím jsem utratil peníze za potřebné věci a navrhl si pár log.

Tyhle fotky jsou teda retrospektivní, ale doufám, že budou líbit stejně. Vybral je jsem z hromady nafocených fotek během poslední doby a jsou na nich místa od Andělské Hory, Tábora přes Makovou Horu až po Kbel na Kolínsku...

Další snímky zde.

Tak jo, máme tu duben a já už pár dní mám rozšiřený svůj MAT! attack o další kousky.

První z nich je singl "euphoria" od ARMIN van BUURENA. Spolupracoval na něm společně s ALOKEM a navíc se pod něj podepsali NORMA JEAN MARTINE a LAWRENT. Výsledkem je vskutku povedený euforicky roztančený kousek, který navíc odkazuje k legendární Elišce. Fakt se mi líbí a to vážně moc.

Druhý singl v playlistu už je nějaký ten pátek (no možná i několik sobot a hodně nedělí) na světě. Má ho na svém kontě VANOTEK, jmenuje se "in dormitor" a nazpívala ho MINELLI. Nedokážu vám říct proč mě tak moc zaujal, ale prostě ho točím už víc jak rok zas a znova. Je to tak trochu zvláštně naléhavý a přitom tajuplný kousek, který mi brnká na mé temné já toužící po dobrodružství.

Poslední nově zařazený singl mají na svědomí belgičtí HOOVERPHONIC. Písnička "badaboum" z roku 2015 a je také roztančená pecka, která však pro změnu má v sobě něco jakoby bondovského. Jakoby byla někde z jazzového klubu na francouzské riviéře.

Takže pokud máte odvahu a náladu, můžete ladit na YT.music a dát mi třeba vědět jestli dobrý...

---

Zdroje: YT.music

První věc je rozšířený MAT! attack o další tři songy, které mě baví a nakopávají.

Pak tu jsou nové fotografie. Teda ty úplně nové nejsou, tahal jsem je tentokrát z archivů, ale protože mé archivy jsou prostě přeplněné, tak doufám, že i tak někomu udělají radost.

Když jsem byl o kousek mladší, tak jsem měl rád horory se vším všudy. Teď už si vybírám co budu číst. Ale čas od času nastane chvíle, kdy se i po letech vracím rád k temnotě. Mezi mé oblíbené autory patří především H. P. Lovecraft. Zdárně mu však sekunduje Clive Barker. Tento anglický spisovatel položil mimo jiné základy k démonickému světu Hellraiser. A zfilmoval si i několik svých knih. V temném filmu Pán Kouzel, pak představil i postavu detektiva Harry D'Amoura.

A já si poprvé po letech pustil film, který si Clive Barker natočil podle další své knihy...

Tolik tedy k postupným novinkám na mém webu a v také v mém světě. Všem vám přeji hezké aprílové dny a zase brzy něco přihodím.

YG

Tak jsem se rozhodl a web Jen KLUCI se tak trochu rozrostl a následně i trochu prorostl do mého webu. Pokusil jsem se ho sjednotit s tímto webem. Po pravdě jsem nikdy úplně nepochopil wordpress a přes všechny snahy jsem nakonec vždy skončil ve websitu. A proto tenhle nový vývoj celé situace.

Jinak co nevidět doplním další fotky a další řádky... A možná i nějaký další film a tak... Tak mi držte úplně všechno co mi držet chcete a snad se konečně hnu z místa.

Během nejen pracovních cest jsem zase blejsknul pár momentek a vybral z nich pár, co se líbí mě, abych se o ně s vámi podělil. Snad se vám také budou líbit.

A to hned o tři songy, které mě tak nějak baví. Takže když jedu autem do práce tak mi v autě duní nejen basy. Ačkoli ty hlavně. Nicméně song "vůně cíg" od téhle holky s jménem BAE a jejího spojení s FIEDLERSKIM je návykový a pro mě fakt zábavný. To ostatní už je zase roztančený jak léto samo.
Je pravdou že NERVO už není to samé jako kdysi, ale tohle spojení v písničce "wherever you go" jim vyšlo na výbornou a má přesně ten náboj z devadesátek, který jsem vždy miloval a pořád ho mám v krvi.
Oproti tomu "raise your hands" má takovou tu jazzovou chuť, která je kořeněná pohodou. Nepátral jsem jestli se jedná o stejnou melancholickou partu OLIVE, která před mnoha lety vypustila do světa song "you're not alone", ale ta písnička mě prostě baví.
Takže pokud se chcete na chvilku ladit na mou pohodu, můžete. A dejte mi vědět, jak vás baví mé hudební nálady...

Web Jen KLUCI je samostatný samorost, který ne a ne se mi daří rozjet. Nicméně i na tom opatrně pracuji. Takže pro všechny co náhodou budou klikat na Jen KLUKY tak odkaz zatím není funkční. Ale na průběžné sledování smrtelného zápasu můžete mrkat sami na adrese jenkluci.cz.

Pokud by někdo uměl rozběhnout Wordpress a nebo alespoň v něm nastavit nějak rozumě šablonu, budu jedině rád, když mi napíšete a pomůžete.

YG

Vracím se tak mimo jiné do roku 2014, kdy jsem s několika přáteli dobil Komáří hůrku na severu. Na západě jsem se podíval do Chebských zákoutí (mimochodem sem se ještě vrátím další sadou snímků) a také jsem se podíval na východ republiky, do Olomouckých chrámů a věží...

Další dvě galerie jsou takové novější. Zatímco ta první mapuje víceméně obrázky z pracovních cest vlakem, ta druhá je z podchodu v Praze. Pokud vystoupíte z metra v Praze Holešovicích, máte šanci, že tímto podchodem projdete. Nově ho opanovali graffiti s postavičkami legendárních Želvích Ninjů, ale našel jsem (zatím) dvě původní fotky z roku 2013. Tehdy byl podchod plný snů.

Tolik tedy k prvním novým galeriím.

Zatím tedy filtruji fotky. Jsem prostě zbrklej a fotím opravdu o sto šest a snad úplně všude, když mám náladu. A někdy se vracím na stejná místa, protože nikdy nejsem úplně spokojený. Takže tak.

Ještě pořád jsou stránky ve skrytu i když ne úplně. Ale o tom to zatím stále je. V hlavě mám totiž takový chaos, že nevím kudy z toho všeho ven a jak dál. Proto by mohl pomoci právě ten finální koncept a spojení sil několika alternativních person v mé hlavě.

Nuže jdeme na to!

YG

Začínám tak nějak tvořit strukturu stránek a tak doufám, že se někam dostanu. Připravil jsem si portfolio pro fotky. Ty nové fotky, které se sem pokusím naskládat.
A připravil jsem si sekci O(k)no, kam se pokusím už konečně psát poznámky o všem běžném...

Takže... hurá na věc

YG

Teda ne že bych si s tím nějak pomohl, ale stále se držím myšlenky, že nikdy nemám říkat nikdy a tím pádem ani nikdy není pozdě na... A tady mi právě došla slova. Takže teď uvidím, zda mi alespoň Fantomas bude věnovat jeho chytré hlášky.

No, ale to je jen na okraj.

Teď teda nějaká ta fakta... Dnes po roce dodělám první verzi starých obrázků. Pokusím se přidat ještě nějaké ze starého webu. No a jenom doufám, že pak snad bude vše o kousek lehčí.

A ano. Trochu se taky povrtám v nastavení nadpisů.

A po dlouhé době se zase vracím k veřejnému playlistu na webu. Jsou to songy, které poslední dobou rád poslouchám při cestě autem nebo vlakem. A také když se pokouším tvořit nebo odpočívat. Nicméně jsem v posledních dnech náladový jako nikdy dřív. A MAT! attack to mnohdy zrcadlí víc než si v první chvíli uvědomuji. Díky tomu se stává, že se vracím do minulosti a nebo brousím v žánrech jak na tenkém ledě...

Nicméně myslím, že zrovna tenhle playlist je prostě jen o pohodě...

Neptejte se proč zrovna tahle sestava. Prostě mě naladí do phody a dokážu se i soustředit... Možná proto. Nu... tak se mějte fajn a dejte mi třeba vědět co by mi nemělo třeba uniknout podle vás ;)

Na postu zpěvačky se vystřídalo několik fenomenálních hlasů (Tereza Nekudová, Jitka Charvátová, Marka Rybin). Od roku 24 pak místo Marky, která se naplno začíná věnovat své kapele Gaia Mesiah, nastupuje Natálie Míšová aka Nvtvlie. Začíná se tak psát nová kapitola této kapely.

Můj kompletní archiv

Tady najdete archiv (teda spíše rejstřík a nebo seznam) skladeb, které mám.

A aby bylo jasno, teprve ho začínám sepisovat, takže si myslím, že tu toho zatím moc nenajdete.

Ovšem pokud máte pocit, že bych si své obzory měl rozšířit i o Vaši oblíbenou hudbu, neváhejte mi to připomenout.

Váš

YGraver

Už tradičně mi všechno utíká mezi prsty a nejspíšsi za to mohu sám. Teda tentokrát jen malinko... Ale.
Zvláštní, že jako lidé si zase a znova nacházíme ta svá ale. Takže zatímco budu v červenci doma, zkusím na svých ale zapracovat k lepšímu.

A snad konečně budou už i nějaké nové fotky - převážně mobilní.

Zároveň na webu dělám i rekonstrukci galerií a archivu. Což prakticky vede k tomu, že je to tu vlastně ještě horší než dříve. Ale věřte mi prosím, že se fakt snažím...

YGraver

...jen jsou trochu zpřetrhaný. Ostatně jako vždy, když se do něčeho pustím. Fantomas mě bedlivě sleduje, ale nějak to nestačí na to, abych to zvládal alespoň na dvě mínus. Takže zatím plně za pět ale držím se co to dá.