Srpnová poznámka
Zahradní války aneb Sedm pytlů statečných
Existenci zahrady jsem dlouhou dobu přijímal především jako otázku víry.
Věděl jsem, že tam někde je. Podle katastru tam dokonce být musí. Jenom nebyla příliš vidět.
Věděl jsem, že tam někde je. Podle katastru tam dokonce být musí. Jenom nebyla příliš vidět.
Pak ovšem přišel okamžik, kdy se cosi uvnitř mě zlomilo a já vyhlásil válku.
Zpočátku jsem byl skromný. Objednal jsem kontejner a začal likvidovat všechno, co se během let rozhodlo zabydlet kolem domu.
Zpočátku jsem byl skromný. Objednal jsem kontejner a začal likvidovat všechno, co se během let rozhodlo zabydlet kolem domu.
A světe div se – kontejner se skutečně naplnil a odjel.
Zahrada ovšem zůstala.
Ukázalo se totiž, že zatímco já ji považoval za svůj pozemek, příroda během mé nepozornosti provedla tichou anexi.
První na řadu přišly kopřivy.
Bylo jich hodně. Tak hodně, že jsem pojal podezření, zda jejich pěstování nemohu alespoň začít dotovat z evropských fondů. Bohužel jsem příslušný dotační titul nenašel, a tak jsem místo podnikatelského záměru zakoupil další pytle a herbicid.
Po kopřivách následoval šípek.
Potom nálety.
Potom nálety.
Bez.
Pajasan.
Břečťan.
Ostružiní.
Jakési dřevnaté popínavé potvory, jejichž botanický název neznám a po bližším seznámení ani znát nechci.
A škumpa. Škumpa neumírá. O tom jsem již téměř přesvědčen. Kdyby jednoho dne skončila lidská civilizace, planetu pravděpodobně zdědí švábi, škumpa a igelitová taška, kterou jsem před třemi lety viděl zachycenou na stromě.
Přesto se začaly dostavovat první úspěchy.
Tři pytle pryč. Dalších šest. Pak další. A naposledy sedm pytlů vegetace opustilo bojiště během jediného dne. A najednou jsem zjistil něco neuvěřitelného:
Tři pytle pryč. Dalších šest. Pak další. A naposledy sedm pytlů vegetace opustilo bojiště během jediného dne. A najednou jsem zjistil něco neuvěřitelného:
Už zahradu vidím. Ne že jen vím, že ji mám.
Dokonce se postupně podařilo osvobodit altán.
A právě tam se dostavil další, poměrně nebezpečný vývoj. Začal jsem přemýšlet, co bych mohl postavit. Třeba závětří. Několik palet, částečná stěna, něco zeleného, časem světýlka… Což je poněkud znepokojivé, protože ještě před několika týdny jsem řešil pouze otázku, kudy se k altánu vůbec prokopat.
A právě tam se dostavil další, poměrně nebezpečný vývoj. Začal jsem přemýšlet, co bych mohl postavit. Třeba závětří. Několik palet, částečná stěna, něco zeleného, časem světýlka… Což je poněkud znepokojivé, protože ještě před několika týdny jsem řešil pouze otázku, kudy se k altánu vůbec prokopat.
Válka ovšem zdaleka nekončí.
Nepřítel drží další území, škumpa pravděpodobně plánuje protiofenzivu a nově jsem objevil dalšího protivníka. Plot.
Tentokrát bohužel nepomůže nacpat ho do pytle a odvézt.
Takže pokud mě budete hledat, jsem někde na zahradě. Poznáte mě snadno. Budu ten zpocený člověk s pytlem v ruce, který stojí uprostřed zeleně a snaží se přesvědčit sám sebe: „Ještě tenhle kousek.“ Protože přesně právě touto větou zpravidla začínají další tři hodiny práce.
Ale víte co?
Ono mě to vlastně baví. Protože každý odvezený pytel znamená, že pod tím vším pomalu objevuji místo, které tam celou dobu bylo. Můj kus světa. A ten za trochu válčení stojí.
YGraver
0
recenze
Váš názor je pro nás důležitý a pomáhá nám zlepšit službu.