Dům, který se odmítá nudit
Dům, který se odmítá nudit
Tak a je tu další řádky z Planety JÁ, které tak trochu odkazující k zahradním válkám. Aneb: "Když nestačí zahrada, nastoupí myši"
Jsou domy, které člověka chrání před světem.
A pak jsou domy, které se rozhodnou, že člověku nedovolí ani na chvíli zapomenout, že existují.
Ten náš patří zjevně do druhé skupiny.
Ještě nedávno jsem si myslel, že mým hlavním soupeřem bude zahrada. Bylo to logické. Kopřivy, břečťan, ostružiní, šípek, škumpa a další zelené jednotky se už dávno přestaly tvářit jako vegetace a začaly fungovat jako dobře organizovaná armáda.
Člověk vyveze tři pytle. Zahrada odpoví pěti novými.
Člověk vyčistí kus pozemku. Břečťan se mezitím přesune jinam.
Je to férový boj. Tedy pokud pomineme fakt, že protivník nepotřebuje spát, chodit do práce ani platit složenky.
A právě když jsem začal mít pocit, že už chápu pravidla války, přišel dům s novým herním režimem.
Myši.
Nejdřív navštívily žrádlo pro vlky.
To byl samozřejmě zásadní strategický úder. Vlci přišli o zásoby, lidé o klid a domácnost získala další důvod koupit nové krmení.
Aby se vše dalo správně dávkovat, vznikl následně velmi sofistikovaný systém.
Dva kelímky od půlkilového jogurtu a na nich rysky. A protože člověk nikdy neví, kdo bude krmit kterého psa, bylo potřeba přidat i popis. Na jednom kelímku byla zaškrtnutá kráva, abych pochopil, že jde o velkého psa. Na druhém byl škrtnut nápis bílý a přepsán na rezavý, abych náhodou nezačal po domě hledat psa, kterého nevlastníme. Systém byl jasný. Až do okamžiku, kdy jsem si představil, že vedle velké krávy existuje ještě malá kráva.
Pak už jsem přestal být použitelný a smál se a smál.
Ale dům se ještě ani zdaleka nebavil dost.
O několik dní později přišla Bára s informací, že má nahoře na palandě myši. Tím se potvrdilo, že nepřítel přešel od útoku na zásobování k přímé infiltraci obytného prostoru.
Následovala další čistka. Staré plyšáky pryč. Staré hračky pryč. A další kus domu byl najednou o něco prázdnější. Což je vlastně zvláštní. Člověk má pocit, že se pořád jen brání nějaké katastrofě, a přitom po každém podobném zásahu něco zmizí, něco se vyčistí a něco se posune.
Není to rekonstrukce. Není to vítězství. Je to spíš velmi pomalé zjišťování, co všechno v tom domě vůbec žije. A že toho není málo. V přízemí máme vlky. V zahradě ježka (díky Saimone, že ho stále a stále připomínáš svým štěkotem).
V krmení byly myši. V pokoji byly myši. Břečťan se snaží ovládnout stodolu. Škumpa se odmítá smířit s vlastní smrtelností...
A já mám občas pocit, že jsem v tom všem nejméně organizovaný živočišný druh. Kdysi jsem si myslel, že největším problémem starého domu bude rekonstrukce. Teď už vím, že nejdřív musím zjistit:
kdo všechno tam se mnou vlastně bydlí. A až to zjistím, začnu vybírat nájem.
YGraver
0
recenze
Váš názor je pro nás důležitý a pomáhá nám zlepšit službu.